Stále mě inspiruješ a je zajímavé, že moje myšlenky se nějak znovu a znovu vracejí ke gymplu.

 

Je pátek odpoledne, většina lidí už je doma, ale jak už to tak v oktávě bývá, semináře jsou holt až odpoledne, tak si tu ještě dvě hodinky pobudu. Moc se netěším, mám už hlad a vidina dvou hodin mě na klidu moc nepřidává. A navíc, do oktávy jsme dostali na češtinu novýho profesora, ze kterýho jde docela respekt... Když vstupuje do dveří, musím mobilizovat všechny zbylé síly, abych ještě vydržela... Zvuk křídy skřípající o tabuli mě ale rychle probere. Co to tam píše? 

VÁCLAV HRABĚ: VARIACE NA RENESANČNÍ TÉMA

Popravdě si hnedka vzpomenu na Vladimíra Mišíka a jeho písnička mě zní v uších ještě po celý zbytek dne... Moje únava je tatam, obzvláště, když se dozvídám, že Václav Hrabě je bývalým spolužákem našeho již zmíněného profesora.

Pomalu začínáme číst a rozebírat tu krásnou báseň... Jak ladně znějí ta slova o lásce, skoro jakoby rozezvučela jakousi zvláštní hudbu, když na bubínek udeří kladívko a pak kovadlinka a třmínek tu melodii dovede až do hlemýždě ... (Pardon, zapomněla jsem, že nejsem na hodině anatomie) Moje myšlenky jsou najednou kdesi jinde, myslím na NĚJ, kde asi je a kdy ho zase potkám?  ...

Po chvíli se sama sobě musím zasmát, protože zjišťuju, že se usmívám na svoji tužku a evidentně jsem byla notnou chvíli úplně mimo. 

PAUZA ASI TŘI MĚSÍCE 

 

Jsem nervózní jak liška při vzteklině, přehrabuju na lavici svoje věci. Tři propisky mám, dobrý, tak ještě pro jistotu jednu obyčejnou tužku, co kdyby náhodou... Pití mám, svačinu taky.. ale mám tak škvrklej žaludek, že snad radši nechám ten chleba v tašce. JEŠTĚ NA ZÁCHOD! Abych to ty tři hodiny vydržela, pak už mě pustěj jenom jednou a to by mě nemuselo stačit. ZVONÍ

Do třídy vchází profesorka, něco sáhodlouze vypráví, ale nikdo ji moc nevnímá, všichni chtějí vědět jen to, co napíše na tabuli. Ještě linkovat okraje, to je zdržování... Proč zrovna já musím sedět v první lavici, celou dobu na mě budou ti profesoři koukat a já nic nevymyslím, ach jo!  Konečně rozevírá tabuli, bere křídu a píše.

První téma maturitní slohové práce- reportáž- ZAMÍTÁ SE!

Jdeme dál-Fejeton- to už by bylo lepší, ale psát něco o třídě-ZAMÍTÁ SE!

POMOC, UŽ JEN DVĚ TÉMATA, CO KDYŽ SI NEVYBERU!!!

třetí-úvaha-jo, to by šlo, ještě na jaký téma---Radost a lásku dávat nebo přijímat? TO BERU, hurááááááááá

Někdo tady je, někdo, kdo mě má rád a musí mě mít hodně rád, když mě poslal tak skvělý téma. Poprvé opravdu věřím, že tu písemku napíšu, je mě najednou strašně lehko a nervozita je pryč.

Nechávám se inspirovat onou již zmíněnou básní a píšu o tom, jak je láska krásná...

Doslovně už si nepamatuju, co jsem psala, ale posuďte sami, existuje pro mladé, platonicky zamilované děvče vhodnější téma? 

Po těch pár letech bych si tu práci znova ráda přečetla, možná bych se pousmála, možná zaplakala. Jisté je to, že v osmnácti pro mě láska představovala hlavně krásnou loď a večernici plující černou oblohou a dnes už taky vím, co je to bolest z probuzení...

Ale Bůh ví, co činí...Kaz:3,1- Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.

 Nakonec přijměte jako malou pozornost Variaci na renesanční téma...


Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou