Je 27. duben 2007. Téměř obyčejný den, sedím v pokoji a unavenýma očima prohlížím pohlednici, která leží přede mnou na stole, stojí na ní: „ SVOU CESTU SVĚŘ HOSPODINU, DOUFEJ V NĚHO A ON SÁM BUDE JEDNAT.“

Je mě smutno- tenhle měsíc se staly dvě události, které mě na nějaký čas docela vykolejily. Zemřel děda a dva týdny předtím se od základů otřáslo i moje srdce… Dneska „slavím“  narozeniny.

 Je mě nijak, koukám z okna na nebe, snad konečně už dneska se stane NĚCO, co mě vysvětlí všechna moje „proč“… Nic se neděje, jen ta bolest nějak prostupuje každou buňkou čím dál hlouběji a níž…

Mezitím kdesi jinde, někde TAM, už se kuje plán, ale já o tom zatím ještě nic nevím… 

„Pojedeš do Tábora?“ Ptá se mě sestřenice.“Ne, už jsem na to stará…“ zní moje odpověď, ale kdesi v hloubi duše už něco bublá, něco, co by hrozně chtělo. Nakonec však to bublání většinou přebíjejí myšlenky, že už jsem na to stará. Přesto občas nějaká bublinka vyšumí až na povrch…

Až konečně jednoho dne, hovořím s naším známým, který by rád poslal svoji dceru s její kamarádkou do Tábora. Má to však jeden háček, není jí ani jedné ještě patnáct let. V tu chvíli- čtenář snad promine neumělé přirovnání- trysk bublinek zmohutněl v šampaňské a gejzír byl na světě. „Tak já pojedu s nima!!!“ Nabídla jsem se a od té doby jsem se začala opravdově těšit. :))

Čas utekl jako splašená kobyla a je tu konec července.

 Lucka (moje nejstarší sestra) s Pavlou (sestřenicí) odjely na přípravný týden, měly všech úkolů nad hlavu, takže u nás se Táborem žilo prakticky už dávno před začátkem prázdnin. Pavla neustále sháněla SODEX-HO, zařizovala várnice na čaj, propočítávala, kolik beden jablek je potřeba pro 5000 lidí…

Jsem v Táboře třetí den a připadám si tu jako doma, pěkné prostředí, výborné přednášky a detailně promyšlený program… Jelikož nejsem až tak velký extrovert, vždycky mě potěší, když mám šanci poznat někoho trochu víc „z blízka.“ A tak v Táboře, zdá-li se to v tak masovém počtu jakkoli nemožné, jsem měla možnost lépe poznat jednu moji kamarádku a jsem tomu opravdu ráda. Moje nejhezčí vzpomínka z Tábora je na to, jak jsme spolu chodily na přednášky, na to, jak nám hned první den dal Pán Bůh najevo, že je tam s námi, když na nebi vykvetla duha…

Pravdou je, že v Táboře byla spousta lákadel jako horolezecká stěna , Tý-klub, internet… Někomu se to bude zdát ode mě možná trochu drzé a nespravedlivé, možná mě za to někdo zpolíčkuje, ale horolezeckou stěnu i internet si můžete vyzkoušet doma kdykoliv budete mít chuť, ale Vojtěcha Kodeta a jeho vyprávění o Okultismu si z prstu nevycucáte…

 

 Včera jsem se vrátila z jiného tábora- z Osvětimi, proč to píšu? Není Tábor jako tábor,tam jsem si uvědomila, jak strašně moc silnej je ďábel, kterej dokáže zmanipulovat tisíce lidí. Dávejme si na něj velikej pozor! Vetře se všude tam, kde byste ho nečekali, proto mějme srdce na dlani, oči otevřené a naše svíce ať hoří!!!

A jako malé povzbuzení nakonec vám napíšu jednu větu, která mě přišla nedávno mailem.

POKUD TĚ PÁN BŮH NĚKAM VOLÁ, PAK TĚ TAM TAKY DOVEDE!

A mě si do Tábora taky nakonec dovedl, takže nevěsme hlavu, pokud se naše představa štěstí rozplynula ve větru… Čekejme na duhu  :))