Kdysi mě jedna moje kamarádka vyprávěla o své babičce, která ztratila čich, ale jediné, na co si "pamatuje" je vůně fialek...

Vzpomněla jsem si na ní teď o Květné neděli... 

Jdu ke kostelu a -upřímně- ani se mi tam moc nechce, jsem nervózní... Ne snad proto, že bych se tam netěšila, ale proto, že zase zpívám v Pašijích...

Ty tři výkřiky -služku, která odhalila sv.Petra a podnítila tak jeho zapření a pilátovu ženu...  přitom je to tak strašně absurdní, mám strach z  toho, co vlastně dělám ráda... Jak ráda bych, kdyby to někdo vzal za mě, ale vím, že se to nestane... 

U kostela vidím fialky, minu je, ale nakonec se vracím a jednu trhám, zavírám oči-nááááádech... 

Nevím, jestli někdo z vás má taky takovouhle zkušenost, že se kvůli třem větám od rána stresuje a pak je to během chvíle pryč a vy si najednou ani neužijete ten pocit úlevy, protože je to prostě už zase pryč...

Trochu mě ten zážitek donutil přemýšlet a bylo mě to i krapet líto, že jsem ten pocit úlevy nezažila. Najednou tam uvnitř bylo zase "takový běžný normálno" ... 

 Ale ty fialky...