Napadlo vás někdy, že jsou mezi námi tací, kteří nikdy nebyli na setkání mládeže, nechodí na žádné spolčo, jejich farnost se skládá z pěti babiček, jednoho pana faráře, falešných varhan a tuctu kostelních myší a přitom mají víru, kterou by jim mohl kdekdo "závidět?"

Dokážete si alespoň náznakem představit jejich vytrvalost a trpělivost? 

Většina z nás (upřímně ruku na srdce!! ) jsou tací, kteří  "vymetají" různé akce a když se pak náhodou delší dobu nikam nedostanou, dostavuje se spleen! Není to trochu zvláštní? A taky to, že si málo všímáme těch "šedých myší," bez nichž bychom častokrát nemohli vůbec být a plácáme po ramenou všechny, kteří jsou vidět...

Možná mi budete mnozí oponovat, ale proč mladí utíkají z farností "za lepším"? Proč na Velikonoce jezdí na střediska mládeže? Je pro ně  objektivně užitečnější odjet a "užít si to" tam anebo zůstat ve farnosti i za cenu toho, že nebudou subjektivně natolik "uspokojení"? 

 

Nemám nic proti tomu, když jsou mladí aktivní, ale měli by potom být  stejně tak aktivní i ve farnosti.

Opravdu se tomu tak děje?