Pěší (s)pou(š)ť sv. Hostýn-Velehrad

3.-5. 7. 2008

 

Ještě než začnu zaměstnávat vaši pozornost svými dojmy, chtěla bych předeslat, že nadpis ne náhodou nabízí tři varianty výkladu.

Pouť- jedná se o putování za určitým cílem, ale „i cesta může být cíl“ (omlouvám se nejmenované hudební skupině za parafrázování jejich myšlenky).

Poušť- někdy se pouť změní v poušť (v lepším případě je docela velké vedro a vám dojde voda, v tom horším vám všichni utečou a vy si připadáte jako na poušti).

Spoušť- nezřídka se pouť změní ve spoušť, to když se po vyprahlém dni celou noc blýská, když se slovo lijavec stane eufemismem a někde uvnitř vás je duše velikosti neutronu…

 

Ale začněme pěkně Da Capo …

Asi před měsícem Jarda Kudrnáč na Breviáři pronesl, zda by se s ním někdo nechtěl vydat na pěší pouť z Hostýna na Velehrad. Jelikož pěšky chodím velice ráda, dlouho jsem neváhala a přidala se.

Jednalo se o historicky první pouť po zcela nově vybudované poutnické stezce spojující Velehrad a sv.Hostýn. A abychom to nebyli my, kteří musí mít vždycky něco extra, šli jsme pěkně pozpátku J tedy z Hostýna na Velehrad.

 Celou stezku lemují poznávací panely, kterých je 25 a jsou nerovnoměrně rozeseté po celém jejím průběhu. Týkají se jak historických tak přírodních a architektonických pozoruhodností dané lokality.

Pouť měla začít ve čtvrtek ráno, ale protože jsme nechtěli vyjíždět už  kolem čtvrté hodiny ranní z Hradce, přijeli jsme na Hostýn už ve středu večer, prošli se po okolí a přespali tam.

Brzy ráno nás probudil halasný povyk. Vyklonila jsem se z okna, abych „rekognoskovala terén“ a uviděla skupinu třiceti poutníků s velikým praporem, který (byv přivezen dvěma Francouzi)  provázel naší skupinu celou poutí. Seběhli jsme tedy dolů, zaregistrovali se, dostali malou pozornost od pořadatelů na zub a vykročili do baziliky, abychom nezmeškali slavnostní požehnání a začátek poutě.

Poté jsme vyrazili směr Zlín. Vyrazili jsme již s časovým zpožděním, a tak se stalo, že by se naše pouť první den dala nazvat spíše stíhacím závodem. Ale nechtěli jsme se odrovnat hned první den, tak jsme zvolnili, což se zdálo být nakonec jako velké plus, protože jsme na jedné lesní odbočce potkali rodinu ze Zlína, kterou tvořili i dva vozíčkáři a spolu s nimi jsme za příjemného rozhovoru pokračovali až do Zlína.

Jen díky nim jsme navštívili i nádherný nový salesiánský kostel, který byl v suterénu zařízen jako volnočasové centrum pro místní mládež, takže byste tam našli, kulečník, šipky, společenské hry, parket na diskotéky, nealko-bar, klubovny a spoustu dalšího. J

 Čtenáře možná napadne zcela správná otázka, proč jsme tolik spěchali, když jsme byli na pouti? Vysvětlení je snadné.. ve Zlíně v 18.30 jsme byli očekáváni jakožto hosté na slavnostní mši sv., která se konala částečně také kvůli nám. Zlín si totiž právě kvůli tomu, že tam doputuje naše třísethlavé stádo vybrali všichni čeští a moravští biskupové jako místo společného slavení mše sv.. Byla to ve své podstatě menší generálka na následující den, kdy se na Velehradě o svátku sv.Cyrila a Metoděje  konala slavnostní mše sv. Této „generálky“ se účastnil kardinál Giovanni Coppa, bývalý apoštolský nuncius v České republice, nyní italský kardinál.

 Nutno podotknout, že radost místních obyvatel byla nezměrná, neboť v historii města takovouto církevní slávu nezažili. Kostel přetékal poutníky, místními obyvateli, zvědavci, biskupy, ale taky oxidem uhličitým, který zcela vytlačil tělu tolik potřebný kyslík. Přičteme-li k tomu ještě únavu po dni stráveném na parném slunci, nebude překvapující, že nejeden poutník pocítil nevolnost na vlastní kůži. A tak jsme se postupně shlukovali venku. J  Což se opět vyplatilo! Danda si nechal podepsat triko (s „vysavovaným“ černilovským  kostelem,vyrobené speciálně pro tuto pouť J ) od fotbalisty Grygery. Nebýt jednoho ochotného pořadatele, který nás na něho upozornil a posléze Dandovi půjčil fix, necháme ho kolem nás bez povšimnutí procházet.

Večer jsme se ubytovali v místní tělocvičně. V noci nás budily hromy, blesky, déšť a místy smrad cvičebního koberce, na kterém jsme si neprozřetelně ustlali. Chlácholila nás však myšlenka, že Pán Ježíš se narodil v chlévě, a tak jsme mu byli alespoň takto o kousek blíž. J

Na druhý den nás ráno vítalo lijákem a poté, co jsme urazili 200 metrů do kostela, abychom získali potřebné informace na dnešní den, jsme měli vodu všude a bylo nám všelijak. (viz SPOUŠŤ v úvodu článku)

Vyrazilo se rovnou do kopce, lesem. Nutno podotknout, že každý vyrazil v jemu pohodlné obuvi. Někdo v pohorkách, jiný v teniskách., třetí v sandálech, čtvrtý v sandálkách…

O vhodnosti volby obuvi každý zřejmě zapřemýšlel až v lese, kdy jsem místy přemýšlela, jestli jdeme ještě po cestě, či ne náhodou již potokem. Ale bylo to neobyčejné dobrodružství, zjistila jsem, jak skvěle se dají procvičit stehenní svaly při klouzání po promoklém jílu.. zdaleka lépe, než na sjezdovkách. J

Poté už jsme vylezli z lesa a pokračovali za střídavého deště stále dál a vlastně blíž. Za zmínku stojí ještě zastávka v Oldřichovicích. Když jsme přicházeli ke kostelu, začaly hrát varhany a pan kostelník, chtíc povyprávět poutníkům o novém  kostele sv.Zdislavy, rozplakal se (za uklidňování své ženy) se slovy:“ Tady tolik lidí v kostele nikdy nebylo.“ 

Pak naše kroky pokračovaly do Napajedel, podél Baťova kanálu až do Huštěnovic, kde nás čekalo velice milé překvapení. Na faře pro nás připravili občerstvení. Točené pivo a limonáda z rukou redaktorů Katolického týdeníku. Kávu nám uvařila hospodyně pana faráře, dvojnásobná lékařka, která v Čechách zavedla preventivní zubní prohlídky dětí, ale kvůli neochotě spolupracovat s režimem byla odejita z lékařské praxe…

Od Huštěnovic se na nás přišlo podívat i sluníčko a na posledních 12 kilometrů už nám opět opalovalo tváře a spalovalo ramena!

Poslední kopec před Velehradem u obce Modrá jsme pojali touhu zpívat, možná to byl už vrcholný bod únavy, možná jsme chtěli na dálku udělat radost našemu „náčelníkovi“  P.Janu Peňazovi, který celou akci zorganizoval a razil heslo: “Poutník si cestou zpívá!“ A tak jsme v amoku zapěli:„Okolo Hradce,“ vyšlápli poslední kopec, který byl vlastně předposlední, dostali poslední razítko (které jsme sbírali do naší potní knížky na různých zastávkách) a vyškrábali se a seběhli do údolí Velehradu.

Věci jsme složili v tělocvičně a vyrazili na „koncert lidí dobré vůle,“ abychom se podívali na Lucii Výbornou, abych se Danem nechala prodrat až k podiu blízko Ewě Farné, abych na oko spatřila naší první dámu a aby mě bylo trochu rozpačitě, z toho, čemu se v našich končinách dá říkat „POUŤ“.