"Dobrý den," zdravím a jemně přivírám kliku dveří, abych ji náhodou nepolekala. "Tak jsem se na vás přišla zase podívat!" říkám a zvídavým pohledem přejedu postel, v níž se krčí schoulená stařenka... 

V místnosti uklizeno, čisto, na stole švestkové buchty a já si připadám  jako bych vkročila do minulého století...

"Dobrý den, Anetko, vy už jste tady? Dneska jste přišla nějak brzy." Říká a oči se jí lesknou jako dvě nepatrné studánky, ve kterých už téměř vyschnul pramínek.

Dívám se na ni a obdivuju její vůli. "Pojďte, půjdeme se spolu kousek projít," říkám a pomáhám jí postavit na nohy jejích třicet pět kilogramů. 

"Víte, já se bojím," říká a  z jejího upřeného výrazu tuším bolest a námahu. "Bojím se, že mě nohy už nebudou poslouchat." Zkoušíme spolu ujít pár kroků a usedá zpět na postel... 

"Ale zvládly jsme to, tak si zase odpočnete, já vás přikryju," říkám a usedám k její posteli. 

Sedím u ní a dívám se obdivně na její tvář, ani Mona Lisa pro mě v ten moment nemá tajemnější výraz... Dívá se z okna a vzpomíná... oči se jí zaleskly, to ze studánek vytéká pramínek...

Jaký to asi je pro člověka narodit se v roce 1917 a umírat v tak jinou dobu, přemýšlím, když za sebou zavírám dveře a někde uvnitř začínám mít pocit, že umírá rytíř...