Už  docela dlouho se mi nestalo, že bych se ráno probudila a pamatovala si sen. Dnes po dlouhé době ano.

Bohužel? Bohudík!

Vzbudila jsem se s takovým tím svíravým pocitem. Najednou přišla obrovská úleva, když jsem zjistila, že to byl opravdu jen sen. 

Zdálo se mě, že mě někdo věští z ruky budoucnost. Musím podotknout, že i ve snu jsem věděla, že to nechci a že je to proti Bohu, ale jak znáte sny, něco se tam kolikrát děje tak nějak samo proti vaší vůli. Byla jsem v zástupu "vyvěšťovaných" kdesi ke konci a všichni předchozí se dozvídali samé pěkné či neutrální věci. Než jsem přišla na řadu já.

Vědma mě vzala ruku do své a začala se ošívat. Začala jsem se ošívat taky, ale obecenstvo za mnou bylo lačno informací. Jak to všechno přesně probíhalo nevím, ale vyplynul z toho závěr, že mám před sebou hodně špatných událostí, utrpení a již velmi brzy tragicky a dosti bolestivě zemřu. 

Panika, chaos, nevěřím jí. Nevěřím jí náhodou? Co mám dělat? Den, dva, týden? Nechci tragickou smrt, kdy to bude?  Mám se zavřít doma a nevycházet? Vždyť jsem to přece nechtěla vědět. POMÓÓÓC ....

Probuzení. Úleva, nepříjemný pocit kdesi uvnitř zůstává při děsné vzpomínce.

Ne, Anet, nejsi smířena se svou smrtí, neuvědomuješ si, že i tento sen ti připomíná to, že  dnes už jsi tu třeba naposled. S jakousi běžnou samozřejmostí počítáš s tím, že zítra zase BUDE. 

A co když už zítra bude jenom TEĎ...